Oficiálne stránky organizácie LARPov v Čechách a na Slovensku
34031535_145961909595702_4244405927379206144_n
Prospěcháři
Takže ty chceš tyvole slyšet, jak jsme se sem já a tady muj kámoš Michail dostali? No, tak trochu oklikou. Začalo to v devadesátým devátým, kdy jsem zdrhnul ze Srbska, protože jsem tam za války nepěkně pocuchal pár albánskejch civilů. No dobře, možná víc než pár. A víš jak jsou na tohle ty kundy z OSN vysazený, žejo. Bylo to buď vězení nebo Rusko. Takže v Rusku jsem si po troše snahy našel docela slušnou práci u jednoho milýho mafiánskýho bosse, kterej mě královsky platil za to, že jsem ho sem tam zbavil nějakýho obtížnýho sráče. Seznámil jsem se tam tady s Michailem, kterej se v tom džobu už nějakou dobu pohyboval. Po jedný zvlášť zkurvený fušce, kdy jsme málem zařvali, se z nás stali fakt dobrý kámoši. Bylo to prima období. Kurvy, kvéry, kaviár. Takhle to šlo pěknou řádku let, než našeho nebohýho zaměstnavatele smáznul nějakej zmrd od konkurence. A pak začal smazávat i lidi okolo, což se nám samozřejmě moc nelíbilo. Takže další zdrhačka. Jenže kam se tak kurva vrtnout? Shodou okolností jsem natrefil na týpka, co znal týpka, kterej dělal náboráře pro nějakou partu. Nemohli jsme si s Michailem v tu chvíli moc vybírat. A tak se z nás stali žoldáci. Mizerně placený žoldáci, nutno dodat. První věc, do který jsme s touhle bandou vlítli, byla ofenziva Latákie, na hranici Sýrie a Turecka. Byla to fakt mrda, to ti povim. Tolik mrtvol najednou jsem viděl naposled v Jugošce. No a když nám ty zmrdi začali platit fakt úplný hovno, z nějakejch „nespecifikovanejch“ důvodů, tak jsme se rozhodli, že vezmem čáru. Zase. Tentokrát jsme v tom ale nebyli sami, protože pár dalších kluků chtělo zdrhnout taky. Jenže nemůžeš prostě namašírovat za Utkinem a říct mu: „Hele kámo sory, ale já ti na to mrdám, kontrakt nekontrakt.“ A dezerce byla docela finálka, když tě chytli. A oni tě vždycky nakonec chytnou. Jeden maník nakonec přišel s tím, že se prej můžem ulejt na Ukrajině, tady v Zóně, že tu nějakej čas byl. Z toho co ten maňas vyprávěl, jsme si představovali, jak nahrabem kupu arťáků, vyděláme prachy, zastřílíme si, do toho nějaká grilovačka, Utkin nás tam nenajde ani za hovno. Pohoda, leháro. Tak jsme teda vzali roha. To bylo před rokem. Teď když jsme se tady s Michailem trochu zaběhli, tak jsme se rozhodli, že to trochu rozjedem. Žoldačení je vlastně docela dobrej džob, když se to dělá správně a my dva to rozhodně správně udělat umíme, protože sme maníci, co s rádi nechaj zaplatit, neradi se pachtěj po Zóně kvůli pár chechtákům za jeden usmolenej arťák a nebojej se někomu šlápnout na palec.